There´s
the tower made of silver stones
standing here since the old times.
Our legends know that tower
which remind our songs.
The silver key that decorates it
is attributed to the king.
It´s the eye of marine secret
which watches it.
Over there in the great distance,
where eyes can´t see anything,
there are the countries of others
and that´s why I lock you.
The power in your eyes will help us.
It watches through the darkness where is the enemy.
Only the black candle is situated by the walls
so that nothing can disturb your truth.
Stříbrné
meče, jenž vedou nás,
není slyšet dech a ani pláč,
my budeme se bít a náš pot utopí vás.
Za naše srdce, za naše přání
ať přijdou bohové, co vždycky nás chrání.
Teď černými hvozdy zazní hlas Slovanů v nás
Noc bude temná a chladná jak led,
my budeme se bít a chránit náš svět.
To naše meče teď budou se brodit krví.
Zelená louka pod útesem a skálou,
tam písně Slovanů tiše povánou,
jen život nám zůstal a čest co nikdy nespí.
Stříbrné meče a krev z našich těl,
to je to kvítí co jsi uviděl.
Ta touha prastará v kamenech vytesaná.
Teď lesy šumí i ptáci ztichli,
ta píseň slovanská, jejíž slova vás nadchly.
To náš je zpěv, co ztuží krev ve vašich žilách.
Korouhev v ruce, též meč on třímá,
ten vévoda velký, jenž volá „tož sláva“.
Už nepřítel prchá, to strach ho překonává.
My jsme ta síla, v nás je ta zlost,
proroctví věčné, temnější než noc,
v erbu je orel co do duší nám přilétá.
To jsou ty ohně, co v dáli hoří.
To jsou ty ohně , co budou tu plát.
V slovanských duších se válka bouří,
my budeme se za svobodu rvát.
To jsou ty cesty, co vedou nás tmou.
To jsou ty zvony, co budou nám bít.
Slované budou bránit vlast svou,
aby mohli v spánku klidně snít.
Teď poslední bitva na poli končí,
výkřiky, nářky a též smrti stín.
To slovanská píseň vám srdce zničí
a vaši krev bude zem pít.
-----------------------------------------------------------------------------------------
Tichý Dech
Pohled
na západ věčného slunce, za hory Sealathia
Tak věčné, že čas už zapomenul.
Tak dávno je tomu, co města vzkvétala a byl to úrodný kraj, za mořem, na
dohled.
Kde vládl Tarlendh – jen on měl však tu sílu však marnou.
I on podlehl, sedmero věží je dnes opuštěných a Tarlendh prchá.
Tam
však začíná příběh, který nekončí, jelikož Ambloque je věčný.
Pouze staré kouzlo, jež pominulo ho
může uvěznit.
Kde jej hledat, kde – kde může být
Která síla ho uvolní, která síla ho drží. Nikdo není jen Tarlendh hledá.
Neví kde – nikdo neví.
Kde
je mých Sedm věží, kde jsou strážci, kde je život.
Proč utíká – pláču sám, jsem už jenom sám.
Přes ohně a mrtvoly procházím, kde jsou všichni.
Ti, které zbloudili ty temné čáry – kde ?
Hledám vás víly slunce, hledám a prosím, ukažte cestu
v této chvíli – všude zůstal jen oheň,
zžírá mi mysl, probouzí ve mne temno zapomnění,
už nebude slunce, ani kvítí, ani les – jen oheň, oheň, oheň.
Oheň – jenž sežehl mé srdce.
Oheň – jenž spálil mi oči.
Oheň – jenž zabil mého ducha.
Oheň – ta dračí síla temnoty odsoudila nás do temných roků.
Pod posledním
sluncem, pod zbytkem krásy světla
nedotknutého, tak čistého ses narodila.
Jsi poslední, ale nejsilnější. Jen ty jsi zůstala a zůstaneš.
Tvé srdce bude stálé,
ale pokusí ho veškeré zlo, jež Ambloque má.
On tě zná a ty ho také poznáš.
Vílo slunce tancuj své tance, tancuj skrze temnotu.
Probuď v mrtvých život, ať kvítí kvete a stromy rostou.
Toť tvé poslání – dál nevidím, ani neslyším.
Však něco zahaleno jest, k tomu jsem slabá, k tomu nemám dost sil.
Vílo slunce – to temné poslání, tvůj zářivý stín v temnotě.
Už jsi přišel
–
voláš slávu, voláš vítězství.
Černý blesk ta temná zář, zůstane v tvých očích noční můrou
Temný plášť tě halí do noci, kde tvůj pohled vidí touhu.
Zapomeň ! Jsi pouze temný posel, kde máš to vítězství – chci ho.
Nemáš ? Velký zimní král – podívej se zima nastává.
To budou dlouhé roky, na které jsi odsouzen s celým svým rodem do konce
věků.
Té zimě vládnout zde, kde jsi měl jeden úkol.
Teď proklet zůstáváš, černá pečeť na tvém prahu
Tvá mysl to je trápení, jen smrt nepřichází.
Jeden jediný.
Mé oči slzí,
dál nevidím.
Jen hmat mi slouží, ta úzkost v srdci, jež sežehnuto jest.
Co v něm ještě žije ?
co odolalo jeho žáru a touze, jeho síle a zlosti, co to jen může být.
Zůstal mi už jen naděje,
mé slzy tečou vstříc chladným dnům –
dnům prokletí zimních králů.
Mé slzy ta bouře černého srdce,
slzy zbytky mé krve,
slzy poslední kousek života, jenž ve mne zůstává.
Já volám v dál,
vrať se touho, vrať a oživ mou víru.
Volám v dál o pomoc.
Leč marně, neboť spáleny jsou všechny dobré duše
a jen zima mě obestírá.
Při tanci u
kvítku s větříkem kolem mě
a sluncem nad hlavou.
Chráním tě před zimou květinko líbezná,
chráním tě a žiji s tebou, jsi poslední, kterou znám.
Myslím na ta slova prokletí jež obestřela mě tajemnou silou,
Jsem neviditelná, ale dobré srdce mě vidí.
Myslím na ta slova a pláču, nejsou už dobrá srdce jen temno a chlad –
smrt a led.
A pak já – proč já. Kde vzít tu sílu k boji, kde ji hledat.
Už tisíc let
tu ležím prokletý k věčnému trápení,
kdo ví dlouho tu ležet budu – už to nejsem já.
Dávný bojovník a král – Král sedmi věží.
Zapomenutý král – můj čas už skončil,
zbylo jen utrpení a chlad.
A ty hledíš – něco ve mně hledáš, nic nenajdeš vše je spáleno,
vše jen naděje, ale ta zapomenuta. Tak mluv vílo co ve mně hledáš.
Už nic , můj kvítek tě našel a mé srdce prohlédlo,
hleď tu slunce, kvítí kolem tebe a takovou dobu tě hledali,
přece existuje síla co zachrání, co přežije.
Řekni temné
okno, proč slábneme, proč kouzla pomíjejí,
tisíc let prokletí přešlo a něco se vrací – věčnost musí přetrvat.
Má moc nemůže být zlomena, mně koruna nespadne,
taková síla není a nikdy nebude.
Vše je spáleno jen ta malá naděje zůstala a dávná proroctví.
Ta však znám jen já, víly nejsou, není nic.
Byly utopeny strážcem meče. Je to snad pravda ?
Já to viděl. A mne nelze oklamat, nejsou víly není nic.
Zůstala jen černá srdce a slzy těch co přežili.
A tisíc let je tu a ty sedíš, hoduješ jsi král pyšný, horlivý,
však Ambloque nezapomíná.
Odcházím, ale vrátím se a uvidíme
zda proroctví přetrvalo.
Černá jáma,
černá studna.
Konec věčnosti – zrození Ambloque bylo oslavou věčné existence.
Když přišel byl přítel, byl milostivý, ale v temné hoře neodolal a
zahalil duši černou kápí –
jen zlo, jen zlo teď ovládá.
Přichází znova - -pro rady a jeho černá duše jde navštívit napřed
jen jedno ho zajímá, jestli už nadešel můj čas a co mu povím.
Že mrtvá víla porodí syna , poté bude dlouhá bouře,
zima pomine a přijde jaro – pak končí má úloha, proroctví se naplní.
Vrátil
ses ó náš pane, a jsi smutný
– něco trápí tvou černou duši, něco jí tíží já to ale nepoznám.
Však temné roky nastaly – jen bouře a blesky nám teď panují.
Však štěstí se nám, tu poslední jsme našli, už nejsou víly a nebudou.
Není síla co by ji vrátila z moci mrtvých kam jsem ji poslal.
Zasloužím odměnu nic však nežádám. Je mrtvá a slunce zašlo,
už nevzejde a nepohlédne nám do očí.
Ano porodila - to dítě tu ale není – zmizelo, co z něj? Jeho oči
byly bílé – ještě neprohlédlo,
uprchli k lesům. Jen černé pláště a stříbrný déšť je provázel.
Ty cesty tmou jsou zahalené
a kouzla dávných věků je chrání.
Jsme jim v patách, však to neuzříš ho bylo bílé jak sníh a ta zář
v jeho očích.
Mračíš se toť zlé znamení, já si nezasloužím tvůj hněv.
Kde je tvůj
dech, jenž tančí s tebou po stříbrném kvítí,
jenž provází tvé sny a tvé touhy.
Kde jsou tvé slzy, které nechala jsi mi k vzpomínce nad řekou smutku.
Kde je duše, jenž odešla do krajiny nesmrtelnosti.
Teď klečím s mečem v ruce u studny zapomnění
a odevzdávám svůj osud jenž truchlí.
Prosím o konec – nelze nalézt tvé srdce,
tvůj dech, snad v dáli, snad za obzorem.
Tam můj osud už nevidí.
Já pláču a vzpomínám, jen tvůj vlas mi zůstal s nadějí,
že najdu dar bohů pro tebe a mou víru.
Jen jednou cítit tvůj dech.
Jen jednou.
Ty jenž bdíš
nad touto nocí a vidíš v dálky nám neznámé,
jenž slyšíš hlasy ptáků a prosby mnohých očí.
Zjev se králi, jak se odedávna sluší
– ty duše zde v černé studně zapomnění – vyslyš mě.
Tys přišel – ty poslední z králů slunečních dnů.
Přežil jsi – tvá moc je velká, ani Ambloque neprolomil tvé srdce.
Vzdávám ti hold sluneční dítě, konečně sis ke mně našel cestu.
Tvá mysl byla očištěna a tvé dny sečteny, však jeden úkol ti zůstal.
Vzdávám se tvé moci, nejsem hoden nezachránil jsem ji.
Zklamání to je poslední černá tečka mého života, můj ortel.
Dám ti radu, drž se slunečních dní, tvá síla je nekonečná, ale hledá cíl.
Zapomenutá Kouzla
To proroctví
dávných mnichů,
kde zůstaly jejich knihy, jejich kouzla.
Umírám a hledám svou moc neshledám nic co jsem toužil najít.
Ani lásku ani touhu jen světlo mé moci.
Vrať se zjevení, vrať se mé kouzlo. Teď nadešel čas, je to naposled co
vidíš hvězdný den.
Vrať se zjevení, vrať se kouzlo,
vrať se dítě do mého náručí čeká nás dlouhá cesta.
Čas
I.
Vyprávění
Stovky let
plynou v deštivých dnech.
Nemoci neustupují, však světlo svítá v kraji zakletí,
kde mlha skrývá tajemství – ta tajemná proroctví.
Čekám na tvé
paprsky, čekám na tvou dlaň.
Zdálo se mi, zdálo se mi to ráno jež obejmulo celý svět,
jak rozeselo třpyt v kapkách rosy, ten lesk jezerních vln,
krásný sen.
Snad se dočkám tvých dotyků. Snad mě pohltíš.
Věřím a toužím.
Čas
III.
Vyprávění.
Svíčky
už dohořely, zář tisíce očí dohasíná.
Nadchází poslední chvíle,
jen jedna bílá záře na poli kol černých zmijí
jen on se staví před něj,
kde končí každičký boj.
Hledíš mi
do očí a já vím že podléhám,
vstupuješ mi do srdce a já vím, že mne spaluješ.
Objímáš mou duši, já vzdávám se tvé moci.
Proroctví jsou tajemná a pravdivá, jen jedno slovo mi pověz.
Chci slyšet tvůj hlas,
mou vzpomínku v černé studně,
poslední prokletí tvé černé síly.
„Opulo tenme táni – Sealathia serne ládi“
- Ztrať se.
Jen vítr a déšť,
ten nový čaroděj,
splétá pavučinu kouzel kol našich přání.
Jsme vězni našich osudů, jsme utrpením naši odvahy.
Je těžké břemeno útěku, malá víra svobody,
kol smutných vrb teď čekáme na konec.
Ve stínu kapradí a touhy našich srdcí, zůstáváme spolu, neodloučeni.
Je malá moc mých kouzel, která chrání nás,
má síla uniká a ztrácí se pryč.
Ve tvých očích je stín -
tak těžký a plíživý.
Já ho nepřemohu, ale zůstanu.